Poltergeist: Neklidní duchové, chaotická mysl nebo prachsprostý podfuk?

Japonská škatulata

• Japonský soudní písař Eizo Otake najímá roku 1740 mladé děvče z oblasti Setagaya (dnes součást Tokia) jako služku.
• Od té chvíle se věci v domě i na dvoře samy od sebe pohybují. Písař vydrží s nervy jen několik dní.
• Dívka je propuštěna a jev ihned ustane. Eizo Otake jej naštěstí neopomene zaznamenat..

Kartotéka na pochodu

Do kanceláře vchází sekretářka Annemarie Schneiderová (*1948), hlavu jako obvykle skloněnou, na sobě nevýrazné oblečení. Žárovky v bavorské advokátní kanceláří zablikají, a když Annemarie dosedne s povzdechem na židli, ozve se zavřeštění jedné z kolegyn. „Kartotéka! Pomoc!“ ječí, když se masivní kus nábytku s mnoha šuplíky pomalu rozjede místností. Adam poklepává tužkou o stůl. Že by mu v kanceláři strašilo? Takový závěr je pro jeho logický mozek nepřijatelný. Ale jak všechny jevy, dějící se od léta roku 1967 až do ledna 1968, vysvětlit?

Jsme v bezpečí?

Myslíte si, že podivuhodné chování věcí začalo lidstvo provázet až s moderní dobou? Kdepak. Lidé si o něm šuškají již v prvním století, a pravděpodobně i dříve, ale bez příslušného zaznamenání do historických análů. Francouzský učitel a systematik spiritismu Allan Kardec (1804-1869) má v poltergeistech jasno: „Jde o projevy nehmotných duchů nízké úrovně. Fenomén je úzce spjat s elementy, tedy ohněm, vodou, vzduchem a zemí, „ míní. Zároven jako první řídí řádění podivných sil. Zjištuje, že poltergeist způsobuje na 34 jevů a v podstatě nikdy nedochází k poškození člověka. „Jde jen o varování nebo touhu po pozornosti ,“ vysvětluje Kardec . Létající nádobí tak člověka nikdy neuhodí do hlavy , stejně tak jsou neviditelná napadení spíše nepříjemná než vážná.

Ohněm i vodou

Pokoj se naplnuje vodou, dokud rozčeřená hladina nesahá do všky oken. Člověku méně jak pod pas. Postarší žena stojí na stole a bezmocně kvílí. Za chvíly voda odteče a zůstanou jen promáčené fleky na zdech a spoušt. Nebýt jich, ženě by nikdo nevěřil. Vždyt vesnický domek nemá vodu vůbec zavedenou! I tak může vypadat extrémější podoba poltergeista. Jedno však mají oběti poltergeista společné – přestože je netrápí velká zranění z řádění „zlých duchů“, mají stažený žaludek stresem.

Pozor na pubertu!

Psycholog William G. Roll (*1926) z americké Univerzity v Západní Georgii stihne prozkoumat na 116 údajných případů řádění poltergeista. Podaří se mu vyloučit řadu případů, které jen touží po pozornosti a jsou jasným podvodem. Na ty další moderní věda nestačí. Roll si šimne, že paranormální jevy přícházejí ruku v ruce s pubertou: „ Jevům byl až podivhodně často přítomen člen rodiny , který právě procházel obdobím puberty, někdy i mladší děti. Zřejmě právě ony jsou tedy příčinou těchto neuronálních výbojů, které mohou končit až epilepsií,“ vysvětluje s dodatkem , že psychokinetické síly, díky kterým se věci hýbou, mohou mít i dospělí pod psychyckým tlakem.

Poltergeist z Coventry

Žaluzie s klapnutím otočí lamely a v místnosti zavládne tma. „Ne, už ne...,“ šeptá Lisa Manningová a drží roztřesené děti za ruce. Dveře se zabouchnou a Lisa si je jistá , že slyší, jak se klíč z druhé strany otáčí. Teflonová pánev proletí místostí a zastaví se až o stěnu. Z chodby se ozývá zoufalé stěkání dvou psů, několik škrábavých zvuků, zavytí a pravidelné tupé rány. Tuc, tuc. Jsme v jednom z domků v Coventry , městě v anglickém hrabství West Midlands. Děti se křečovitě drží mámy a pod schody leží polámané chundelaté psí tělo.

Duch vrahem?

Derek Acorah, vlastním jménem Derek Francis Johnson (*1950), je britská televizní celebrita, a hlavně médium. „Prvně se mě nadpřirozeno dotklo jako dítěte. Navštívil mě duch dědečka, který zemřel dřív, nž jsem se narodil,“ líčí Derek. Zoufalé Lise se rozhodne pomoci. Po domě nastraží kamerový systém – co kdyby šlo o podvod. Za pár dní na monitoru znepokojeně sleduje židli , jak se v divokém tanci prohání po kuchynském linoleu. „Začalo to pár týdnů poté, co jsme se nastěhovali. Nejdřív se otvírala skřín, hýbaly závěsy, dokud nepřeletěla pokojem židle, říkala jsem si, že je to vítr,“ vzpomíná paní Manningová. O nohu se jí otře pes. Podrbe ho pod krkem . „Shodilo to ze schodů našeho druhého mazlíka, ještě dýchal, museli jsme ho dát utratit,“ ztiší hlas a potlačuje pláč.

Zdroj: Epocha 14/2011