Zážitky během klinické smrti z vědeckého pohledu
Klinická smrt, čili NDE (z anglického near-death-experience) je velmi problematická a diskutabilní událost. Jedná se o zemření a následné znovuoživení. Tímto fenoménem a následnou možností dalšího posmrtného života se zabýval již nejeden odborník. Mezi ty nejznámější patří Raymond Moody a jeho dílo „Život po životě“ kde shromáždil tisíce příběhů.
Jeho práce v tomto oboru měla velký ohlas a jak už to bývá, mnoho zastánců i odpůrců. Skeptici měli celkem jasno. Odborné studie některých lékařů hovořily a hovoří jasně. Fyziologicky jde o zúžení zorného pole při poklesu obsahu kyslíku v krvi. Vypadává periferní vidění a udržuje se vidění centrální. Mozek se s tak traumatizujícím zážitkem vyrovnává po svém. Při zástavě srdce dochází k nedostatečnému okysličování mozku a produkuje zcela reálné představy, jež pak pacient popisuje jako svůj vlastní zážitek. Jeden z největších argumentů ve prospěch takových prožívaných událostí je to, že různí lidé bez rozdílu na pohlaví, věku či náboženství, vyprávějí o podobných zážitcích. I toto je možno zpochybnit a podívat se na to jako na výplod umírajícího mozku, který má stejnou strukturu u všech lidí. Existuje názor, že v přírodě funguje mechanizmus, který nám ulehčuje proces umírání, dokonce nám ho zpříjemňuje. Je zjištěno, že v okamžiku smrti v organizmu se zvyšuje úroveň endorfinu – hormonu, který potlačuje pocit bolesti. Endorfin není halucinogenní látkou, a proto nemůže vyvolat popisované vidiny. Zkoumaní jeho vlivu na nervové buňky se nachází v počátečním stadiu. Je však známo, že intenzivně působící narkotický preparát ketamin vyvolává v člověku stav podobný stavu vidin „po smrti“. Jedná z teorií se zakládá na předpokladu, že někde v neuronech se ukládá velké množství ketaminu, který se uvolňuje v okamžiku smrti. Tyto nezodpovězené otázky nutili k dalším pokusům a bádání. Zcela nedávno ohromila skupina vědců studií se šokujícím závěrem.
Nejčastěji popisované zážitky
Mnozí lidé líčí své nahlédnutí na „druhou stranu“ velmi podobně, skoro až shodně: „Prolétáváme tmavým prostorem (nejčastěji tunelem). Přitahuje nás místo odkud se line příjemné až oslnivé světlo. Někdy se bleskurychle odvíjí film celého života. V krásné krajině, většinou za doprovodu něžné hudby, se setkáváme se známými lidmi (často rodiči), kteří už dávno zemřeli. Rádi bychom mezi nimi zůstali, ale kdosi nám sdělí, že se musíme vrátit zpět na pozemský svět. Z nadhledu sledujeme vlastní tělo, a kolem něj třeba lékaře. Zřetelně slyšíme jejich hlasy.“
Jsou i jiné případy – strašné, kdy člověk dostává možnost nahlédnout do pekla. Nejčastěji podobné vidiny mají sebevrazi. Zachráněnému z pekla obyčejně ukazují jejich život a dávají možnost výběru: vrátíš se k životu, či zemřeš už „definitivně?“
Není však jasné, proč mnozí lidé dostávají ve svých obrazově-zvukových halucinacích sdělení, že je pro ně ještě „brzy“ a musí se vrátit zpět. Snad proto že na tomto světě ještě nesplnili poslání? Podobných vyprávění je ve světě hodně. Nejzajímavější na tom je, že podle přístrojů všem pacientům ve stavu klinické smrti se nedostávalo ani mizivé množství kyslíku.
Nové poznatky
Vědci v California Institute of Technology shromáždili poznatky od několika tisíc pacientů, kteří prožili klinickou smrt. Celý projekt započal několika desítkami lidí, ovšem zjištěná fakta přiměla vědce založit nadaci, jež se zaměřila na výzkum těchto prožitků. Nejenže se pacienti shodovali opět v těch nejdůležitějších bodech – jiný prostor, zářivé světlo, setkání se zemřelými příbuznými, přišlo se i na další ohromující fakta. Svým výzkumem vyvrací dosavadní tvrzení o nedostatečně okysličeném mozku. Jejich pacienti měli při resuscitaci kyslíku dostatek, přesto mozek přestal vykazovat aktivitu. Dr. Sam Parnia, jeden ze spoluautorů studie a člen správní rady výzkumné nadace Horizon to vysvětluje: „Při zástavě srdce dochází k poklesu aktivity mozku. Není potom možné, aby mohl zvládnout takové pochody, jež umožňují vznik trvalých vzpomínek. Při nedostatečném přísunu kyslíku do mozku jsou zas lidé naprosto zmateni a žádné vzpomínky nemají.“ Díky následujícím poznatkům vznikla zcela nová teorie, proč mají lidé vzpomínky po procitnutí z klinické smrti. Mozek nehraje vůbec žádnou roli. Dr. Parnia se domnívá, že lidské vědomí funguje zcela jiným, na mozku nezávislým způsobem. Vše je ještě ve fázi dalších a dalších pokusů a zkoumání. Pokud se ovšem teorie nějakým způsobem potvrdí, půjde o zásadní a převratný fakt ve výzkumu života po životě. „Vše je ve stavu dalšího zkoumání. Potřebujeme další poznatky a definitivní studii, jež potvrdí, že lidská mysl je opravdu produktem mozku nebo že se jedná o samostatnou entitu. Pokud se prokáže druhý případ, bude to mít pro lidstvo téměř nepředstavitelný dopad,“ uvedl dr. Parnia. Další velký krok k objasnění toho, co přijde po smrti, je učiněn. Otázkou je, zda si všichni bez rozdílu přejí, aby život po smrti nějakým způsobem pokračoval. Většina lidí, kteří „přežili“ klinickou smrt se shodují, že díky tomu získali nový náhled na smrt: většinou změnili postoj ke smrti, především ti, kteří nevěřili, že něco po smrti existuje. Většina z nich přestala mít strach, už se neobávali neexistence a neznáma.
(Zdroje: www.gni.cz, www.tretioko.com, www.21stoleti.cz, Velká kniha magie a čarování)
