Předtuchy – záhadná varování?

Kulka v dětské kolébce
Podívejme se na výběr z těch nejlepších mrazivých příběhů, které za léta své existence nastřádal světově proslulý americký měsíčník FATE, který jako jediný časopis svého druhu vychází nepřetržitě již od roku 1948. "20. srpna 1953 jsem měla hlídat malou dcerku Phyliss a Alberta Ilkových, kteří bydleli na 44. ulici v Clevelandu ve státě Ohio," začíná nevinně Gloria Ashworthová z Ohia, jejíž příběh končí kulkou v dětské kolébce.

Věděla jsem, že něco není v pořádku
Gloria dorazila domů a začala si psát školní úlohu. "Po chvíli se mě však zmocnil pocit tak zvláštního neklidu, že jsem úlohu musela odložit. Věděla jsem, že něco není v pořádku a pomodlila se." Glorii napadne, že třeba někde vypukl požár a prohledá pro jistotu celý dům. Vtom se ale stane něco nečekaného: "Náhle jsem cítila, jak mě něco - snad sám Bůh - táhne do dětského pokoje. Dítě pokojně spalo, avšak já jsem jej z ničeho nic popadla a přitiskla k sobě." "Prásk! Prásk!", zazní místností hlasité rány jen vteřinu později.

Vteřina rozhodla o životě a smrti
"Zdálo se, jako by mi něco prolétlo kolem hlavy, velmi blízko a velmi rychle. Chvíli jsem stála jako zkoprnělá, dítě pevně přitisknuté k sobě. Když jsem se opět vzpamatovala, rozsvítila jsem a začala prohledávat pokoj. Když můj zrak padl na kolébku, nemohla jsem uvěřit svým očím. Přesně v místě, kde dítě tak klidně spalo, byla díra - díra po kulce z pušky." Dívka rozrušeně volá svým rodičům a ti přivolají policii, která ve zdi objeví ještě jednu kulku. Zjistí se, že soused v opilosti čistil nabitou pušku.

Zázrak nebo náhoda?
"Kdyby holčička zůstala v kolébce, byla by okamžitě mrtvá," vzpomíná dívka. Gloria Ashworthová je věřící křesťanka. "Rodiče i já děkujeme Bohu, že ji zachránil," říká, a komentuje to slovy: "Bylo to mimosmyslové vnímání? Já tomu říkám zázrak." Nemohlo však jít o obyčejnou fyziku? Neucítila dívka při svém hlubokém soustředění na školní úlohu jednoduše vůni střelného prachu nebo zvuky rozkládané pušky? Slabé vjemy mohla vnímat jen na podvědomé úrovni, aniž by si uvědomila, na co reaguje. A vědci tvrdí, že žádný Bůh není zapotřebí k tomu, aby člověk zapojil své již geneticky zakódované "instinkty" k přežití.

Šťastný den pro cestování
"Slečno, nevybrala jste si na cestování nešťastný den?" ptá se jedné dívky s pousmátím pokladník na nádraží v San Franciscu, když vidí, jaké nesnáze má se svým odbavením. Slečna mu však odpoví sebevědomě a nečekaně: "Ne, myslím, že jsem si vybrala šťastný den, protože v San Franciscu se přihodí něco hrozného." Je 13. duben 1906. Pokladník se dívce jen vysměje, ale pět dní na to postihne San Francisco nejhorší zemětřesení v historii Spojených států.

Otřesná předtucha
"V San Franciscu se přihodí něco hrozného", praví dívka neoblomně, když dojede do Nevada City. Dívka se jmenuje Kate a bydlí tu se svou sestrou Josephine Allen Grayovou a jejím manželem v jednom domě. "Jsem tak ráda, že jsem ze San Francisca pryč!", povídá. Josephine nemůže věřit svým uším: "Bylo to její zamilované velkoměsto a pokaždé se tam snažila zůstat co nejdéle! Milovala nákupy, a tak jsme jí s manželem Harrym dali 200 dolarů, aby si za ně pořídila výbavu pro děťátko, které se jí mělo narodit v červenci. Vrátila se ale jen s pár hadříky. Co to do ní vjelo?"

Ubohé San Francisco…
Během svého pobytu v San Franciscu Kate bydlí v penzionu paní Lambertové na California Street. Ve čtvrtek v noci vstane a z okna v druhém patře vyhlédne na osvětlené město, když jí náhle po zádech přeběhne mráz. Otřese se a spontánně nahlas pronese: "Ubohé San Francisco!" Ráno to vypráví jisté paní Lambertové a trvá na tom, že to nebyl sen, ale předtucha. Paní Lambertová v té době pomýšlí na to, že pojede do New Yorku navštívit své dcery. "Jestli na tom vašem pocitu něco je, tak to abych vyrazila teď hned," řekne jí a ještě ten den skutečně odjede. O pět dní později její dům pohltí zem. Štěstí, že jako jediná uvěřila.

Výsměch provází každou předtuchu
Josephinin manžel se Kate vysmívá jako ostatní, přestože ho Kate vehementně přesvědčuje: "Neměla jsem ani čas počkat, až mi v krejčovství zkrátí ty nové šaty. A taky jsem ti nestačila vyzvednout tvoji vycpanou kočku…" "Harryho zprvu trochu rozladilo, že z vycpané kočky, po které toužil, nic nebude, ale rychle na to zapomněl a dál se posmíval sestřiným obavám," vypráví již babička Josephine po 61 letech časopisu FATE.

Hořící trosky a zkáza
"18. dubna 1906 - se náš dům v Nevada City začal třást. Stoly se převrhly a z polic padalo nádobí. Kate vyskočila z postele a seběhla dolů. První, co z ní vypadlo, byla její týden stará věta: 'Ubohé San Francisco!' Během dvou hodin jsme se dozvěděli, že San Francisco postihlo zemětřesení. Z města zbyly jen hořící trosky…"

Le Roy nebo Allen?
V redakcích se ovšem scházejí i veselé příběhy neobvyklých předtuch. Některé vlastně ani nejsou předtuchami v klasickém smyslu. "Když mi bylo deset let, bydlela jsem v jižní Indianě, ve městě na březích řeky Ohio. Ráda jsem si hrála s hadrovými panenkami a panáčky. Všechny své panáčky jsem pojmenovala Le Roy - přesto, že jsem nikoho s takovým jménem neznala. Jednoho dne jsem je však bez jakéhokoliv důvodu přejmenovala a začala jim říkat Allen. Tohle jméno už jim pak zůstalo po zbytek mého dětství."

Předurčená ke svatbě?
Zní to jako pohádka pro vdavkuchtivé. Mezitím totiž v jiném městě, "ve kterém nikdo z naší rodiny nikdy nebyl", vypráví Louise Woodová z Indianapolis v Indianě, žije jistý mladík jménem Le Roy. Ve 20 letech si změní jméno na Allen - jméno jeho matky za svobodna. "Jako Allena jsem jej poznala a toto jméno nosil až do smrti."

Jak mohla "uhádnout" obě jména?
"Jak mohla malá holčička, která si na zahradě hraje s panenkami, tyto věci vědět a začlenit je do své hry?", ptá se sama paní Woodová. "Pokud si pamatuji, svoji 'hadrovou rodinu' jsem přejmenovala právě v době, kdy si Allen, tehdy ještě mladík, sám změnil jméno. Pamatuji si, že jsem to přejmenování považovala za důležité, ale nevěděla jsem proč - tenkrát ještě ne."

Otcova předtucha
Příběh z 19. století nám přináší opět klasičtější případ, který ukazuje, že poslechnout předtuchu se někdy setsakramentsky vyplatí. Někteří lidé jako by věděli, kdy co mají prodat, předat, čeho se zbavit a co nakoupit. A jiní, jako by to odskákali všechno místo nich… "Když jsem byl ještě chlapec," vypráví William A. Van Deusen, dnes žijící v Hollywoodu, "žila moje rodina ve Wisconsinu v městě Lodi, které v té době (1888) mělo asi 500 obyvatel a fungovalo jako obchodní středisko pro okolní farmy. Všichni lidé z okolí se dobře znali a navzájem si důvěřovali…"

Když ještě neexistovaly banky
Tou dobou ještě většina menších měst nemá banku a finanční transakce se vyřizují poštou. Jen několik obchodníků disponuje trezory, které někdy využívají i jiní. "Můj otec, Absolom Van Deusen, vlastnil pohřební službu a obchod s nábytkem. Také měl jeden z těch trezorů. Jednoho dne k mému otci přišla postarší vdova s prosbou, zda by si u něj v trezoru nemohla uložit peníze - celkem 300 dolarů. Postěžovala si, že její třicetiletý syn si občas rád přihne a jen zřídkakdy sáhne na práci. Žije s ní v domě a ona má strach, že peníze najde a utratí za alkohol."

Nebudu odpovědný za škodu
Pan Dausen souhlasí, ale už na počátku dá podmínku, že peníze uschová jen, pokud nebude odpovědný za škodu, kdyby se něco přihodilo. "Uplynuly dny, týdny či měsíce - přesně si to nepamatuji, neboť mi v té době bylo teprve osm let - když tu náhle otec dostal předtuchu, že by měl vdově peníze vrátit," vypráví roku 1968 jeho syn.

Fantastická předtucha, která se vyplatí
"Ještě toho dne vyprázdnil trezor, vrátil vdově jejích 300 dolarů a odnesl domů všechny své peníze a dokumenty. V záblesku silné intuice nechal dveře od trezoru odemčené v domnění, že kdyby se do obchodu vloupali zloději, neměli by co rozbít." Druhého rána na něj prý už po cestě volají přátelé: "Vane! Měl bys honem utíkat k sobě do krámu. Vypadá to, že se ti do něj někdo vloupal!"

Radoval se, že ho vykradli…
Pan Dausen však přátele šokuje: "Hoši, co kdybychom si zašli k Shermovi a koupili pár doutníků? Všechno platím!" "Mysleli si, že jen žertuje," vypráví syn, "a popadli ho za rameno, aby ho popohnali. Když vstoupili do obchodu a našli dveře od trezoru otevřené, otec si strhl klobouk z hlavy, vyhodil jej do vzduchu a vykřikl: 'Zaplaťpánbůh, že jsem dal na svou předtuchu! Včera večer jsem z trezoru všechno odnesl. A teď honem pro ty doutníky!'"

Peníze, nebo život?
Někdy je ale rozhodování velmi obtížné, zvláště když jde o nutné živobytí a ostatní vás mají za blázna. Maurice R. Sonafelt z Lower Burrell v Pennsylvánii píše: "V roce 1946 jsem získal místo důlního tesaře v Harwicku v Pennsylvánii, v uhelném dole společnosti Duquesne Light Company. Spolu se mnou pracovali ještě frézař a škrabač." Po pěti měsících Maurice přeložili na jiný úsek, zvaný "Sever 15". "Jakmile jsem vstoupil do úseku Sever 15, zmocnil se mě náhlý pocit strachu" Jeho předtuše ani v tomto případě nikdo nevěří.

Nedělej to!
"V den, kdy jsem měl zahájit práci v úseku Sever 15, se v mém nitru ozval hlas, který neustále opakoval: 'Nedělej to!', vypráví Maurice. "Následujícího dne jsem se pohádal s mistrem a ten mi nakonec řekl : 'Máte dva dni na rozmyšlenou. Na Severu 15 potřebuji tesaře. Jestli vás do té doby neopustí ta vaše ztřeštěná představa, přijdete o práci.'" Maurice práci nutně potřebuje, ale svůj strach nedokáže překonat.

Zemřel frézař, škrabač i důlní tesař
"Něco se na Severu 15 mělo stát a já jsem u toho nechtěl být. O dva dni později jsem seděl doma a četl si, když tu se náhle rozezněla důlní siréna. Ten děsivý signál ohlašoval neštěstí v dole. … 'Někdo se zranil nebo zabil,' řekl jsem nahlas, 'a já přesně vím, kde', pamatuje si Marice po 24 letech jako by to bylo dnes. V úseku Sever 15 se propadla střecha a tři muži přišli o život. "Později jsem se dozvěděl, kdo byli oni mrtví. Byl to frézař, škrabač a důlní tesař," vzpomíná na to, jak si zachránil život.

Dalibor Novák

Zažili jste Déjà vu?
Alespoň na úrovni pocitů je jakýmsi protikladem předtuchy déjà vu. Je to francouzský výraz, který v překladu znamená "už viděno". Říká se tak jevu, kdy máme pocit, že to, co vidíme, slyšíme či prožíváme, jsme už někdy zažili. Někdy je chápán jako vzpomínka na "minulý život" nebo jako důkaz vyplnění osudu, který jsme snad před narozením znali.
Zatímco oblíbený film Matrix tento jev označuje za "chybu Matrixu", znamení, že se v počítačovém programu tohoto iluzorního světa "změnila" realita, psychologové se ho snaží vysvětlit "racionálněji". Vysvětlení, že jde o pouhou podobnost vzpomínky se současností, v konfrontaci se zážitkem neobstojí. Mohlo by však jít o krátkodobý výpadek pozornosti a jakési zapomenutí toho, co jsme nesoustředěně před zlomkem vteřiny už pozorovali.
Často se rovněž vysvětluje jako důsledek "překrytí" či "nesouměrného dodávání informací" mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí.
Déjà vu je více druhů!
Málokdo ví, že déjà vu není jediný jev svého druhu. Ve skutečnosti většina lidí používá tohoto termínu nesprávně.
Déjà vécu - zkušenost, kdy nejen vidíme, ale především cítíme, že tato věc se už odehrála; poznáváme ji do nejmenšího detailu; tuto zkušenost má zažívat minimálně třetina populace, nejčastěji lidé ve věku 15-25 let.
Déjà senti - zkušenost, při které "víme", že tohle jsme už někdy cítili; chybí vizuální doprovod či popsatelná situace; většinou si ji lidé nevšímají nebo ji zapomenou po několika minutách.
Déjà visité - zkušenost, při které poznáváme nějaké místo natolik dobře, jako bychom tu již byli - poznáváme domy, ulice či krajinu, aniž bychom tu technicky někdy byli. Někdy lidé dokáží v takové chvíli přesně říci, co se bude nacházet za rohem…