Vědecké teorie
Jestliže skutečně existuje nějaký záhrobní svět, kde je a jak to v něm vypadá? I experimentátoři s paranormálními magnetofonovými hlasy kladou stále znovu tuto otázku a nedostává se jim na ni odpovědi.
Momentálně žijeme v materiálním světě. Duchovní svět je mimo prostor a čas. Právě prostorové a časové charakteristiky jsou pro nás základními orientačními body v rovině naší nynější existence. Podle všech výpovědí, které prozatím známe, je onen svět pouze odlišnou rovinou vědomí. Fyzikové hovoří o případných paralelních světech na jiných frekvenčních úrovních.
Kontakt s těmito oblastmi nezřídka navazujeme už za života – například ve snu nebo jiných změněných stavech vědomí. Tyto zkušenosti potvrzoval i věhlasný psychoanalytik C. G. Jung.
Existuje několik vědeckých teorií o neexistenci světa duchů, nejzákladnější, uznávaná mnoha vědci a chirurgy, je, že vyhasnutí mozkových aktivit údajně představuje absolutní a neodvolatelný konec života, že s nimi zaniká i člověk jakožto duchovní entita, protože mozek je sídlem ducha a vědomí (mysli), které jsou pouhými produkty elektrochemických procesů.
Neurofyziologové věří, že na základě dosavadního důkladného zkoumání lidského mozku přišli na to, co je vědomí, jak vzniká a funguje a co se s ním stane, když člověka zastihne biologická smrt. Zůstávají dodnes věrní takzvanému redukcionistickému modelu a vycházejí z toho, že mysl je produktem aktivity mozkových buněk (neuronů), a ne naopak, že totiž nervové buňky jsou aktivovány vědomím. Redukcionismus představuje metodu, při níž je universum členěno na stále menší vědecké oblasti.
V ortodoxním pojetí vzniká vědomí individua pouze na základě elektrochemických procesů probíhajících v jeho mozku. Proto nemůže být přímo ovlivňováno impulsy, které pocházejí zvnějšku.
Tento zcela mylný myšlenkový přístup má kořeny v šedesátých letech minulého století, kdy neuropsycholog Donald Hebb postuloval Hypotézu neuronálních propojení. Hebb se domníval, že vědomí a inteligentní jednání vznikají jako důsledek propojení mezi nervovými buňkami, jež vytvářejí neuronální sítě. Takto vzniklé neuronální svazky jsou podle jeho teorie aktivovány a měněny smyslovými vjemy. Kromě toho tvoří základ paměti.
Z hlediska této hypotézy nepředstavuje vědomí jedince zvláštní formu energie, nýbrž je pouhým vedlejším produktem elektrochemických procesů odehrávajících se v mozku. Z toho lze vyvodit, že neexistuje telepatie a ani žádná duchovní složka naší bytosti, která přežívá biologickou smrt. Po odumření mozku by podle této teorie definitivně zaniklo i vědomí.
Následující jsou tzv. časové smyčky: jsou to momenty, kdy se prolíná současnost s minulostí. Kdokoliv v blízkosti časové smyčky může být svědkem čehosi, neboho kohosi, z minulosti. Jakýsi otisk minulosti přehrávaný v současnosti.
Další teorií jsou tzv. psychické odrazy (ozvěny): jsou to zvuky z minulosti, které se kdekoliv samovolně „nahrály“, např. do zdí budov a náhodně se přehrávají jako na starém přehrávači.
Všechny tyto teorie jsou stejně nepřímo prokazatelné jako existence posmrtného života. Je opravdu možné, aby se minulost takto kdesi zaznamenala, nebo smrtí opravdu nic nekončí?
Britský lovec duchů tvrdí: Strašidla? Magnetismus!
Patnáct let strávil britský psycholog Jason Braithwaite studiem duchů a přízraků na starých hradech a zámcích. Nyní si je takřka jistý původem strašidel. „Jde o důsledek silného magnetického pole na mozek. Ten pak vytváří halucinace,“ tvrdí „krotitel duchů“ z Británie. Vědec se zaměřil zvláště na 800 let starý hrad Muncaster, kde v sále s tapisériemi slyšeli lidé v noci dětský pláč a měli intenzívní pocit, že nejsou v pokoji sami. Obyvatelé často viděli v okolí „bílou paní, údajně ducha mladé Mary Bagg, která byla na začátku 19. století zavražděna u bran hradu.
Braithwaite, jenž se specializuje na lidi s poškozeními mozku, právě nedaleko hradu vyrostl. „Jsem přesvědčen, že se dá nalézt ve většině případů zcela přirozené vysvětlení. Netvrdím, že vždy,“ přiznává upřímně.
Podle jeho teorie je na vině velmi silné magnetické pole, které se aktivuje jen při určitém počasí. Takové pole může u lidí s určitou specifickou strukturou mozku vyvolávat zrakové i sluchové halucinace. To by vysvětlovalo, proč přízraky nespatří každý, kdo se rozhodne podstoupit noc v osudném pokoji.
Kastelán Peter Frost Pennigton je z bádání v hradu nadšený. „Věda by konečně měla vyřešit, proč tolik lidí tvrdí, že viděli duchy.“ Braithwaite to komentuje: „Moje teorie je možná chybná. Ale nemůžu se smířit s představou, že okolo mne chodí duchové mrtvých.“
Serena Roney-Dougalová
- vychází ve své knize Where science and magic meet z předpokladu, že synapse mozkových buněk fungují na kvantovém principu, což by nám mohlo za určitých okolností umožnit přístup do realit nacházejících se za hranicemi našeho časoprostorového kontinua. Takovýmito realitami by mohly být paralelní světy nebo virtuální oblasti, v nichž se nachází vědomí zemřelých.
Zkušení přírodovědci o těchto paralelních realitách dobře vědí a snaží se jejich existenci nepřímo dokázat. Pokoušejí se přimět virtuální realitu k tomu, aby se materializovala a stala se tak pro nás viditelnou. Slavný anglický fyzik David Bohm byl jedním z nich. Jeho teoretické práce jsou pro nás výzvou, abychom pozorně a důkladně zkoumali vše neuvěřitelné – tedy také manifestace jiných, výšedimenzionálních světů – a snažili se tak vypátrat, co se vlastně skrývá za jevy jako poltergeist, zjevení, posedlost a mnohé další. Abychom se pokoušeli zjistit, co způsobuje zdánlivě anomální formy vědomím řízených zásahů do našeho každodenního hmotného světa.
Zdroj: posmrtnyzivot.net