Příbuzenstvo vlkodlaků

Celosvětová víra v existenci vlkodlaků - lidí, kteří se umějí proměnit ve zvíře - je možná založena na "totemických zvířatech" tajemně spojených s kmenovými skupinami. Vlkodlaci jsou většinou zlovolní, často lidožrouti. V Africe si gluka simba ("lví muž") pochutnával na lidském mase, "leopardí muž" je oblečen do leopardí kůže, má kovové drápy a páchal rituální vraždy ještě nedávno. Staré Mexiko má podobný kult založený na jaguárovi; v Asii byli tygři lidožrouti pova-žováni za muže s tygří podobou. Američtí domorodci a kanadští Eskymáci vyprá-vějí o vlkodlacích a medvědech nabývajících lidskou podobu. V Evropě představuje vlkodlak starověké strašidlo. Zakladatelé Říma Romulus a Remus, podle pověsti odkojeni vlčicí, jsou možná součástí kultu vlkodlaka. Ve středověku byli vlkodlaci zatracováni jako služebníci ďábla. V lidské podobě může vlkodlaka prozrazovat srostlé obočí, zkřivené prsty nebo drápovité nehty, špičaté uši, chlupa-té dlaně, zakrnělý ocas a srst na vnitřních partiích končetin. Ve vlčí podobě mohou být zvláště velcí a krutí, mohou mít také nezvyklé zbarvení. Nejjednodušší zkou-škou bylo zranit vlka, potom nalézt člověka se stejným zraněním: v mnoha příbě-zích lovec uťal vlkovu tlapu - a později nachází svoji ženu, jak se pokouší ukrýt oddělenou ruku. K obraně proti vlkodlakovi patřilo opakování Kristova jména; trojnásobné vyvolávání jeho křestního jména (Francie - Kanada); nebo zastřelení stříbrnou kulkou. Ale ne všichni vlkodlaci jsou naprostí ďáblové. Giraldus Cambrensis (1147 - 1220) vypráví o keltském duchovním, který z útrpnosti udělil rozhřešení umírajícímu vlkodlakovi. Středověké pověsti o králi Artušovi předsta-vují vlkodlaky, rytíře Bisclavreta a krále Gorlagona, jako hrdiny. Jediné doložené důkazy o tvorovi podobající se vlkodlakovi jsou z let 1764 - 1767 v oblasti Gevaudin, kde řídila tzv. bestie z Gevaudinu.

Fakta: - přes svoji pověst o krvelačnosti vlci zřídka napadají lidi. Většinu ověřených útoků připisují zoologové zvířatům postiženým vzteklinou nebo křížencům vlka a psa. Většina vlků má z lidí větší strach, než obráceně.

- člověk se může stát vlkodlakem tím, že nosí magickou vlčí kůži, používá vlčí mast, pojídá vlčí maso nebo používá vlčí lebku jako pohár, užívá "rostlinu vlčí kletby", nebo se v úplňku převaluje nahý v písku. Změna může být nedobrovolná: krev vlkodlaka může být zděděná, nebo získaná jako kletba, když si člověk pohněval bohy (nebo později svaté); nebo náhodná, když se dotyčný napil z téhož potoka jako vlkodlak, případně byl pokousán zuřivým vlkodlakem. Přímá nákaza kousnutím vlkodlaka - známá z filmových horrorů - je dodatkem novější-ho data.

- lékaři rozeznávají diagnózu vzácné choroby lykantropie (též zoantropi-ckou paranoiu), při níž si oběť představuje sama sebe jako zvíře (typicky vlka) a má chuť na lidské maso.

- normanská kronika oznamuje, že nepopulární král Jan Anglický (vládl 1199 - 1216) byl nejen špatným králem, ale také vlkodlakem.