Poznatky z prahu smrti

29.01.2012 20:48

 

Nejen ve starobylých egyptských a tibetských Knihách mrtvých, ale i v záznamech řady soudobých lékařů nacházíme výpovědi znovuoživených lidí, kteří již byli klinicky mrtví a pak se je podařilo navrátit do života.

Holandský výzkumný tým potvrdil základní strukturu prožitku nabývaného na prahu smrti, který se skládá z těchto komponentů:

• pocit, že člověk zemřel a necítí žádnou bolest
• mimotělní prožitek
• příjemné pocity
• průchod tunelem do jiného světa
• vjem světla
• setkání se zemřelými příbuznými
• rekapitulace celého života
• bariéra, která nemohla být překročena a přiměla dotyčného k (většinou nechtěnému) návratu

Tyto popisy jsou v podstatě stále stejné: Umírající člověk se odděluje od svého těla a sám sebe pozoruje z určité výšky. Bez nejmenšího náznaku smutku sleduje snahy lékařů, dokud nenastoupí „pocit vtahování“, jehož výsledkem je, že člověk prochází jakýmsi temným tunelem. Během této doby mu před očima probíhá celý jeho život v podobě neuvěřitelně zrychleného, ale přesto stále velmi názorného a klidného filmu. Připadá mu, jako by se před ním znovu všechno ještě jednou vynořovalo: lidé, s nimiž se v životě setkal, slova, která vyslovil, myšlenky, jež ho napadly. Je vyzýván, aby k tomu všemu zaujal stanovisko a sám sebe určitým způsobem zhodnotil.

Mnozí znovuoživení pacienti líčí na konci tunelu zářivé světlo, neskutečně melodickou hudbu a nádhernou krajinu. Často se objevují zesnulí přátelé nebo příbuzní, aby člověku pomohli při vstupu do jiných rozměrů. Návrat do těla, ono „nucené znovuoživení“, je téměř vždy pociťováno jako velmi bolestný zásah.
U všech klinicky mrtvých lidí s těmito zážitky je později patrná celková změna v tom smyslu, že se už nebojí smrti. Jejich život se stává svobodnějším a nespoutanějším, když jednou stanuli na prahu jiné empirické oblasti. Mnozí začínají své zážitky malovat a vytvářejí neuvěřitelně krásné obrazy, někteří zkušenosti zachytí v písemné podobě.

Hodně lékařů vysvětluje tyto hraniční prožitky mezi životem a smrtí změnami uvnitř mozku. V životu nebezpečných situacích lidské tělo produkuje jistou hormonální drogu, která podobně jako morfium vyvolává halucinační stavy a umírající si tak podle nich není vědom bezvýchodnosti své situace.
Hlavním argumentem proti jakékoli víře v onen svět je to, že reanimovaní pacienti nikdy nebyli „úplně mrtví“ a že dosud neexistují ověřitelné výpovědi přímo z jiného světa.

Několik názorů na prožitek z prahu smrti:

 

Pim van Lommel - vědec s klasickým lékařským vzděláním došel k překvapivému závěru: „Nyní víme, že obvyklá vysvětlení prožitků z prahu smrti nejsou správná. Tyto prožitky nejsou vyvolány odumíráním mozkových buněk, nebo nedostatečným prokrvením mozku“

• Lommelovy výsledky prokazují, že člověk má vědomí a sebeuvědomění, tehdy, když už jeho mozek nepracuje
• všechny prožitky získané na prahu smrti se musely odehrávat ve stavu hlubokého bezvědomí. To je překvapivý poznatek, neboť u pacienta v hlubokém kómatu jsou struktury mozku silně poškozeny, a to i ty, které souvisejí s pamětí a subjektivní zkušeností – z toho odvozuje existenci lidské duše
• toto se týká i tzv. bdělého kómatu - podle lékařských poznatků nedisponují pacienti funkčním vědomím. Na okolí reagují pouze reflexně, proto mohou žvýkat, reagovat na bolest, spát, usmívat se. Příčinou bdělého kóma je krátkodobý výpadek v zásobování mozku kyslíkem nebo poruchy v jeho prokrvování v důsledku zástavy srdce či krvácení do mozku. Nedostatečné okysličování vede k odumření buněk v mozkové kůře, po 5. minutách bez přísunu kyslíku už zpravidla není možné postiženou osobu oživit bez trvalých následků.

Prožitky zaznamenané na prahu smrti se vesměs odehrávají právě v tomto krátkém časovém intervalu. Když nedostatečné okysličování mozku trvá déle než 5. minut, odumře tolik mozkových buněk, že postižená osoba se již nikdy nezotaví.

Časový limit v jehož rozpětí se lze z bdělého kómatu vrátit do života bez trvalých následků činí tři měsíce.

Z výzkumu a ze zpráv pacientů, kteří se probrali z bdělého kómatu víme, že kóma je stav změněného vědomí, během něhož na sobě postižený může dál pracovat a svobodně si zvolit okamžik své smrti.

Prožitky v kómatu jsou jakési snové výlety v hranicích fyzické reality, během nichž se dotyčný setkává s živými i se zemřelými, smyslem tohoto dění je vypořádat se s nevyřešenými životními konflikty.

• je prokázáno, že zhruba 18% všech pacientů v okamžiku klinické smrti nejen disponovalo plným vědomím, ale dokázali také vnímat i věci, které z místa své blízké smrti v žádném případě nemohli vidět. Tím jsou fyziologické výklady tohoto jevu vyloučeny: kdyby byl jeho příčinou nedostatek kyslíku, jak se s oblibou tvrdívá, pak by museli stejné prožitky mít všichni pacienti
• jediným logickým vysvětlením tedy zůstává to, že vědomí existuje nezávisle na mozku
• jestliže mozek není tvůrcem vědomí, pak může být pouze jakýmsi druhem přijímače
• mozek přijímá vědomí. Když mozek přestane pracovat, je tu možnost, že sebeuvědomování společně s vědomím a vzpomínkami existují mimo mozek
• prožitek z prahu smrti je vždy velmi jasný, zřetelný, uspořádaný – je tedy jednoznačným opakem halucinací, ty se vyznačují strachem a chaotickými představami
• obsahují střet s realitou mimo prostor a čas, s jinou dimenzí, kde se všechny věci odehrávají současně, během tohoto transcendentního stavu dále fungují všechny smyslové vjemy, pocity a identita dané osoby, když ta se právě nachází v hlubokém bezvědomí na místě, kde ke klinické smrti došlo

Klinická psycholožka dr. Elizabeth W. Fenskeová vyjádřila na jedné z přednášek, pronesených v roce 1989 na kongresu Mezinárodní asociace pro výzkum prožitků nabytých na prahu smrti, názor, že prožitky získané ve stavu klinické smrti jsou cestami do holografické oblasti vyšších frekvencí. Je přesvědčena, že v těchto momentech se dostáváme k bodu, v němž je obtížné rozlišovat mezi myšlením a světlem: zdá se, že v blízkosti smrti se myšlení proměňuje ve světlo.

Podle názorů ortodoxních lékařů jsou prožitky z prahu smrti pouhými halucinacemi, způsobenými poruchami mozkové činnosti nebo léky a utišujícími prostředky, které pacienti dostávají.

Farmakologické vysvětlení prožitků zaznamenaných na prahu smrti vychází z předpokladu, že určité chemické substance, jež jsou pacientům z terapeutických důvodů podávány, mohou mít vedlejší psychické účinky. Je známo, že například injekcí vpravená dávka ketaminu, což je analgetikum a narkotikum, může vyvolat mimotělní zážitky hodně podobné těm, o nichž hovoří pacienti, kteří se ocitli na prahu smrti. Proti tomu lze ovšem právem namítnout, že v mnoha případech pacienti, kteří prošli mimotělní zkušeností, žádné utišující prostředky nedostali.

Průkopníci výzkumu prožitků z prahu smrti – psychiatr Kenneth Ring z Connecticut University, dr. Michael Sabom a Raymond Moody, který jako vůbec první lékař zveřejnil knihu o tomto fenoménu – jsou přesvědčeni, že výsledky jejich výzkumu jsou z velké části potvrzeny pracemi a statistickými údaji řady dalších odborníků.

Kritikové hypotézy, podle níž jsou prožitky z prahu smrti důkazem nesmrtelnosti vědomí, uvádějí krom jiného následující argument: Pacienti stojící na prahu smrti mohou trpět anoxií, tedy zcela nedostatečnou koncentrací kyslíku v tkáních. Špatným prokrvováním mozku dochází podle jejich názoru k bludným vjemům (halucinacím), které jsou chybně interpretovány jako prožitky z prahu smrti.

Podobně došel tým lékařů z berlínské kliniky Rudolfa Virchowa k závěru, že takzvané prožitky z prahu smrti jsou vyvolány nedostatečným okysličováním tkání (hypoxie, blokáda dýchání buněk). Toto tvrzení však již bylo vyvráceno přímo v praxi. Hypoxii lez totiž prokázat krevním rozborem. Sabom k tomu píše: Zatímco se pacient s prožitkem na prahu smrti nacházel v hlubokém bezvědomí, viděl jsem, že mu lékař odebírá krev za účelem krevního rozboru. V laboratoři se ukázala , že arteriální obsah kyslíku je nadprůměrně vysoký, naproti tomu obsah kysličníku uhličitého byl podprůměrně nízký. V tomto případě tedy nemohl být prožitek na prahu smrti vyvolán hypoxií ani hyperkapnií (příliš vysokým podílem kysličníku uhličitého).

Pokus francouzského fyzika a kybernetika Jacquese Delpasse prokázal právě tuto skutečnost. Doktor Grey-Walter, anglický neurolog, který na tomto experimentu rovněž spolupracoval, se zabýval výzkumem biofeedbacku. Na klinice pro pacienty s vysokým krevním tlakem trénoval pokusné osoby na to, aby zmáčknutím tlačítka zapnuly speciální televizor pokaždé, když si přály vidět určitý obraz. Měření mozkových aktivit pomocí encefalografu ukázalo, že jejich mozek vysílá elektrický impuls vždy těsně předtím, než stisknou tlačítko. Grey-Walterovi se podařilo tento původně jen slabý impuls natolik zesílit, že se televizor – přímo napojený na elektrody upevněné na hlavách pokusných osob – zapínal jejich pouhým přáním. O pokusu a jeho uspořádání věděla nakonec celá řada pacientů. V dalším průběhu experimentů se ukázalo, že vědomí a paměť skutečně dokáží i po mozkové smrti (kdy mozek vykazuje nulovou aktivitu) spouštět Grey-Walterovu aparaturu. Oba vědci tak předložili přesvědčivý důkaz, že vědomí může být aktivní i po klinické smrti svého nositele. Signál přišel z oblasti za hranicemi našeho čtyřrozměrného universa.

Po odumření živých bytostí se jejich nejcennější složka – vědomí, mysl, informační pole – odpoutává od biologického těla. Jenom tato nehmotná esence se proto může následně přihlásit z onoho světa. Co se lidově nazývá strašidla, duchové či poltergeisti, jsou ve skutečnosti mentální, duchovní složky osobnosti zemřelých, kterým se za určitých okolností podaří vstoupit do vědomí ještě žijících osob. Jinými slovy: dotyčný vnímající nevidí postavu zemřelého očima, bezprostředně vizuálně, nýbrž vnímá svou myslí, šestým smyslem, hologram jeho mentálního těla.

 

Zdroj: posmrtnyzivot.net